Napoleonské války

24. října 2007 v 21:49 |  Historie
Napoleonské války
Napoleonova armáda byla první armádou v dějinách Evropy, která byla postavena na základě masové branné povinnosti. Pro její taktiku byly
příznačné bajonety a bojové rozestavení na bitevním poli a její strategie vycházela z principu
samostatných vojenských sborů.
Války napoleonského období trvaly více než dvacet let, a sice od roku 1796 do roku 1815. V této době probíhala v Evropě řada válečných konflikt
ů a vojenských tažení odehrávajících se od Atlantského pobřeží Španělska až po pouště v Egyptě a na severu až u samých bran Moskvy. Za všemi stál válečnický talent a osobní ambice jediného muže - Napoleona Bonaparta. Jeho nástup k moci od francouzských revolučních válek v Itálii koncem devadesátých let osmnáctého století až k postavení francouzského císaře v roce 1804 vedl mnohé v Evropě k domně
nce, že se objevil nový Alexandr Veliký a osvoboditel utlačovaných národů Evropy. Jiní v něm viděli tyrana a bořitele starých evropských pořádků, jež vládly v Evropě po mnoho století. Před Napoleonem a ještě před Francouzskou revolucí (v roce 1789) se válek v Evropě účastnily zpravidla dvě relativně malé armády, kterým veleli šlechtici. Velmi často se využívala taktika obléhání. To byl formální způsob vedení války, kdy mezi sebou svedla bitvu dvě znepřátelená království. Tento způsob neměl za cíl ohrozit stabilitu království nebo podkopávat zavedený evropský pořádek.
Francouzská revoluce
Francouzská revoluce tohle všechno změnila. Poslala francouzského krále a většinu šlechticů pod gilotinu, a když armády Rakouska a Pruska vyhlásily Francii válku, byla to Francouzská revoluce, jež povolala Francouze masově doboje, aby hrozbu odrazili. Tak vznikla armáda, která v roce 1794 čítala téměř 750 000 mužů. Důsledkem bylo vlastenecké nadšení Francouzů a probuzení jejich vojenského ducha, čehož dokázal Napoleon dokonale využít k naplnění v kombinaci s Napoleonovým vlastním strategickým talentem, jež se podílely na nejúspěšnějších vojenských mašinériích své doby.
Armádní sbor
Francouzská armáda, kterou vytvořil Napoleon a která v roce 1805 byla pokřtěna na La Grande Armée, vycházela z principu armádního sboru, samostatné jednotky v počtu asi 30 000 - 40 000 mužů skládající se ze dvou až čtyř divizí pěchoty, jedné divize lehké kavalerie, asi čtyřiceti polních děl a jednotek technického vojska. Při vojenském tažení byl sbor schopen jednat samostatně, ale vždy spadal pod velení samotného Napoleona. Kromě toho si Napoleon udržoval velké rezervy pěchoty i dělostřelectva, které mohl použít k posílení manévrovací schopnosti různých sborů, a tak zatáhnout nepřítele do bitvy, kdy se to Napoleonovi hodilo. Nová metoda organizace armády znamenala, že Napoleon mohl rozmístili své vojáky do dlouhé pochodové formace (řadová kolena pochodující v čtyřstupech až šestistupech), ze které bylo možné kdykoliv přejít do útoku. Tak udrž
oval nepřítele v napětí, co zamýšlí, až do chvíle, kdy sbor a náhradní jednotky sestavené pro konkrétní bitvu nespustily rozhodující úder. Zatímco stratégové předcházejících staletí se dívali na manévry a na bitvu jako na dvě oddělené věci, La Grande Armée je považovala za součást dosažení jediného cíle - zničení nepřítele. Napoleona nezajímaly malé krok za krokem jdoucí střety, které se - byť i v případě jeho vítězství - nepřátelských armád výrazněji nedotkly. Jeho cílem bylo vždy rozdrtit odpor a potom si diktovat podmínky. V roce 1805 tak například v bitvě u Slavkova porazil spojené armády Pruska, Rakouska a Ruska, a pak neměl žádné větší nepřátele, takže se stal nesporným vládcem Evropy.
Bitevní taktiky
V bitevních taktikách byla Napoleonova armáda rovněž značně výbojná. Její úspěch byl založen na koordinovaných útocích kavalerie a pěchoty spojených s masovou střelbou početných dělostřeleckých baterií. Napoleon, který začal svoji vojenskou kariéru jako důstojník dělostřelectva, si přinesl víru v silné dělostřelectvo, a tak často zahajoval ozbrojená střetnutí střelbou z více než stovky polních děl. V bitvě u Lipska v roce 1813 například podpořily pěchotu a jezdectvo spojené dělostřelecké jednotky o síle téměř 900 polních děl.
Útvary pěchoty
V akci doplňovala a podporovala každá část armády ostatní části v řadě pokračujících útoků cílených zejména na odhalení a následné zničení slabých míst v nepřátelských bojových liniích. Základním prvkem takového útoku byly silné útvary pěchoty. Pěší pluky seřazené do praporů širokých až sedmdesát pět yardů a hlubokých patnáct yardů a vytvořené z celkem až 1120 mužů pochodovaly za hudebního doprovodu směrem k nepřátelským liniím. Postupovaly za stovkami lehkých ostrostřelců, kteří postupovali v otevřených sestavách a narušovali nepřátelské linie tím, že postupnými dávkami střel zasahovali zejména důstojníky a poddůstojníky. Dřív než měli nepřátelé čas se vzpamatovat a znovu sešikovat, dostala se francouzská pěchota s nasazovanými bajonety až k nim. Jakmile pěchota prorazila nepřátelské uskupení, dostalo se jí podpory od dělostřelectva za mohutného přispění dobře vyzbrojené kavalerie. Nešlo o lstivou taktiku, ale spíše o to, že když ji armáda použila ihned a opakovaně, dokázala jí porazit armády Rakouska, Itálie, Pruska, Ruska a Španělska.
Císařská garda
Mezi náhradními vojenskými silami, které si císař ponechával v rezervě, aby mu případně zajistily konečné vítězství, byla známá císařská garda. Garda byla v napoleonských válkách specifickým útvarem, protože ji celou vymyslel a sestavil Napoleon a po jeho porážce u Waterloo se stala historickou záležitostí. Útvary gardy sloužily s císařem po celé období jeho vlády. Začínaly tím, že byly jeho osobní stráží při italském tažení z let 1796-1797. V roce 1804, když se Napoleon korunoval císařem, tyto osobní oddíly vstoupily ve známost jako císařská garda a v roce 1805 už čítala tato garda více než 12 000 mužů. Stejně jak rostla Napoleonova sláva, rozrůstala se i tato garda. V roce 1814 už počtem i organizací připomínala malou armádu o síle 112 000 mužů rozdělených do tří zřetelně oddělených sekcí. První a nejváženější z nich byla Stará garda. Patřili do ní muži, kteří sloužili pod císařem od roku 1796. Byli považováni za elitu mezi elitou a patřili k nim granátníci, dragouni a kopiníci. Druhou v pořadí vážnosti byla Střední garda, jež byla zřízena v roce 1806 a skládala se ze střeleckých pluků. Poslední pak mezi nimi byla Mladá garda. Tu tvořily jednotky lehké pěchoty a za vojáky v ní byli vybírání nejlepší z branců. Garda byla povýšena nad zbytek armády a služba v n
í byla považována za čest a zvláštní výsadu. Minimální kvalifikací pro zařazování do Staré gardy byla pětiletá služba a účast na dvou vojenských taženích. Žold, podmínky a vybavení byly ze všech nejlepší a zdaleka převyšovaly zbytek armády - jak se ostatně také slušelo na jednotku, o které bylo známo, že je císařovou nejoblíbenější. Gardisté byli považováni za skutečnou duši francouzské armády, a když je výstřely britských pěšáků u Waterloo zahnaly na útěk, nemohlo být jasnějšího signálu porážky Napoleonovy armády a konečného rozpadu říše.
Bitevní zbraně
Důvodem, proč se Francouzi spoléhali na masový útok s bajonetem spíše než na střelbu z mušket, byl fakt, že u mušket trvalo nabíjení velmi dlouhou dobu a navíc to byly zbraně velice nepřesné a nespolehlivé. Ačkoliv se napoleonské války proslavily novou taktikou a strategiemi, zbraně, kterými vojáci bojovali v bitvách, byly téměř totožné s těmi, s jakými se bojovalo předcházejících 200 let. Všechny evropské armády měly muškety s hladkou hlavní křesacím zámkem, které se ládovaly hlavní. Názvy se sice podle jednotlivých zemí lišily - Britové měli například svou značku Brown Bess, zatímco Francouzi používali zbraně s označením Charlesville 1777. Všechny ale střílely stejně velkým kalibrem koulí z měkkého olova, na jejichž výrobu se používal stejně drsný černý střelný prach. Když chtěl mít střelec jistotu, že zasáhne cíl, musel od něj stát ve vzdálenosti do 100 metrů a dokonce
i potom mohlo střela cíl minout, jestliže byla hlaveň zanesená zbytkem střelného prachu. Navíc tyto zbraně často selhaly a pravidelně se muselo měnit křesadlo. Při špatném výcviku mohl málo zkušený infanterista zapomenout odstranit nabiják z ústí hlavně, což mívalo, když střílel, nebezpečné následky pro něho samého nebo pro kohokoliv stojícího v jeho blízkosti.Není divu, že se Napoleon při útoku svých pěšáků přednostně spoléhal na 38 centimetrů dlouhý bajonet. Bajonet se osvědčil především tehdy, když musela infanterie čelit přímého útoku kavalerie. V manévru, kterým se britská pěchota proslavila u Waterloo v roce 1815, se celá bitevní sestava pěchoty zformovala do čtverců, batalion po batalionu. Každá strana čtverce se skládala až ze tří řad vojáků, přičemž přední řada klečela a pálila z mušket a bajonety odrážela jízdu, která nemohla prorazit. U Waterloo odrazilo dvacet čtvercových formací pěchoty opakované nájezdy 10 000 vojáků francouzské kavalerie.
Nové zbraně
Jediný skutečný pokrok ve vojenské technologii během napoleonského období proběhl v Anglii. Právě tehdy se objevily Bakerova ručnice, Shrapnelova střepina a raketa Congreve. Jako válečná zbraň měla zřejmě největší dopad Bakerova ručnice, ačkoliv neměla samozřejmě tak silnou destruktivní sílu jako Shrapnelova střepina. Ručnice byla kratší než mušketa, rýhy v hlavni zpomalovaly nabíjení, ale v rukou odborníků šlo o smrtelnou zbraň už na vzdálenost 250 metrů. Byla to lehká pěchotní zbraň a byla připravena na to, aby dokázala odrazit hrozbu francouzské lehké pěchoty během anglo-francouzské války na Pyrenejském poloostrově v letech 1809 - 1814. Ručnice se velmi osvědčila, zejména když francouzská lehká pěchota byla vyzbrojena pouze mušketami s hladkými hlavněmi. Napoleon, který ve skutečnosti nikdy nedůvěřoval technickým vynálezům a inovacím, odebral ručnice lehké pěchotě v roce 1807.
Konečná porážka
Právě britská taktika nepřetržitým výstřelů pěchoty konečně rozbila kouzlo francouzské nepřemožitelnosti a byl to vévoda Wellington, který ukázal, poprvé na Pyrenejském poloostrově nakonec na poli u Waterloo, že francouzským šikům je možné se postavit a porazit je. Vévodou taktikou bylo vybrat si svoje vlastní místo, obvykle nějaký hřeben, který mohl co nejvíce krýt vojsko před francouzským dělostřelectvem. Pěchota, pouze ve dvou řadách, pak čekala, až postupující šiky nepřítele přišly blíž, alespoň na dvacetimetrovou vzdálenost - a pak zahájila palbu. Kdykoliv se francouzský šik střetl s britskou linií, byl poražen. Ti generálové, kteří bojovali proti Wellingtonovi v anglo-francouzské válce na Pyrenejském poloostrově a prohráli, se pokoušeli varovat císaře před tím, co ho čekalo. Císař je neposlouchal a Wellington jeho gardu u Waterloo porazil. Napoleon vedl nepřetržitě nějaké války a potřeba Francouzů nasazených ve válkách byla obrovská. Zdrojem mužů byly pravidelné odvody branců, které mu měly doplňovat řady vojáků. Podobně se Napoleon spoléhal na odvody spojeneckých armád. V létě roku 1812, když jeho pokus dobýt Rusko skončil nezdarem, byla polovina z 630 000 mužů, kteří s ním pochodovali do ruských stepí, jiného než francouzského původu. Byli to Němci, Poláci, Holanďané, Švýcaři a řada dalších národností. Pro Napoleona bylo příznačné, že v prosinci 1812, když byla jeho velká armáda zcela vyhlazena - sotva 1000 mužů se vrátilo zpátky do služby - spěchal do Paříže posbírat další armádu a v létě roku 1813 měl připraveno dalších 600 000 mužů. Celkem se odhaduje, že za dvacet let Napoleonových válečných tažení přišly o život více než dva miliony vojáků. Protože však na různé nemoci, hladomor a válečné hrůzy umírali i civilisté,není a nikdy nebude možné získat přesná čísla.
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:14 | Reagovat

pěkny text

2 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:14 | Reagovat

pěkny text

3 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:14 | Reagovat

pěkny text

4 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

potřeba jako školní pomucka

5 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

potřeba jako školní pomucka

6 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

potřeba jako školní pomucka

7 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

potřeba jako školní pomucka

8 Willi Macek Willi Macek | E-mail | 7. ledna 2008 v 22:15 | Reagovat

potřeba jako školní pomucka

9 Bedivere Bedivere | 30. září 2008 v 16:58 | Reagovat

Nebyli to angličané kdo zničil mýtus o francouzské neporazitelnosti. Francouze porazil již maršál Suvorov během druhé koaliční války ale jinak je to velmi dobrý text.

10 worm02 worm02 | 28. října 2010 v 14:06 | Reagovat

Zdravim, bylo by mozne k tomuto clanku zverejnit i zdroje? dekuji.

11 sturtin sturtin | Web | 17. června 2015 v 16:51 | Reagovat

:-|

12 cantion cantion | Web | 22. června 2015 v 17:04 | Reagovat

nebankovní půjčka na exekuci ???

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama